Poloha, znak a název města, přírodní podmínky

Horopis a vodopis
Geologické útvary kraje
Podnebí
Rostlinstvo a živočišstvo
Přírodní zvláštnosti

Hronov (389 m n.m.) leží v oblasti Sudetského mezihoří mezi Krkonošemi a Orlickými horami (50° 29' severní šířky a 16° 10' východní délky). Je východiskem turistických cest do severní části Polických a Teplických stěn, do rybničnaté oblasti Červeného Kostelce, kraje selských rebelů ve Rtyni, do "Krakonošovy zahrady" bratří Čapků v Malých Svatoňovicích, do známého Ratibořického údolí a rekreační nádrže Rozkoš u České Skalice, stejně jako do Orlických hor a Krkonoš.

Nejbližším okresním městem je Náchod, s ním sousedí okresy Trutnov (TU), Hradec Králové (HK) a Rychnov nad Kněžnou (RK). Ve zbývající části je naším sousedem Polsko. Městem protéká řeka Metuje (viz. níže), pramenící v Adršpašsko-teplických skalách.

Hronov dostal jméno podle svého zakladatele, rytíře Hrona z rodu Načeraticů. Ten byl za svou činnost pro krále Václava I. odměněn erbem černého lva ve zlatém poli, a územím od strážného hradu na vrchu Homolce u Náchoda až k soutoku Olšavky s Metují.¹⁾ O tom, jak se Hronov měnil v následujícím běhu staletí se zmíním později. Někdy na přelomu 18. a 19. století začal Hronov používat pečeť. Na jejím obraze je mariánské sousoší, které dali postavit Václav Matěj Klugar a Bedřich Korda. Po roce 1850 začalo tedy město používat tohoto pečetního obrazu jako svého znaku. V modrém poli leželo stříbrné sousoší. Na obecním razítku se dochovalo i přesné znění textu, Znak Hronova jež pečetidlo obsahovalo: MĚSTO HRONOV NAD BÍLOU HOROU NAD METUJÍ.^{2) 3)} Později (roku 1925) bylo na počest hronovského rodáka spisovatele Aloise Jiráska rozhodnuto, že Hronov bude užívat jako svého znaku obrazu hronovské zvonice, známé z díla Aloise Jiráska. Ale již za čtyři měsíce bylo rozhodnutí změněno a od té doby se užívalo jako městského znaku vyobrazení Jiráskova rodného domku. Toto rozhodnutí ale nemohlo nikdy nabýt své platnosti, neboť heraldická pravidla nepřipouštějí naturalistická zobrazení konkrétních předmětů. Od 3.8. 1972 je znakem města stříbrné divadlo v modrém poli, jako symbol známých divadelních festivalů - Jiráskových Hronovů. Hronov je tak snad prvním městem na světě, které má ve znaku divadlo.

Poznámky a prameny:

Hladký, L.: rukopis - dosud nepublikováno.
Bílá - dnes Šedivá - hora je kopec na kraji Hronova směrem k Velkému Poříčí po proudu Metuje na jejím levém břehu.
Hladký, L.: rukopis - dosud nepublikováno.

Horopis a vodopis

Převážná většina území Jiráskova kraje patří Broumovskému mezihoří, které se rozprostírá mezi Krkonošemi a Orlickými horami a od obou zmíněných celků se liší geologickým složením, i menší nadmořskou výškou a menší členitostí. Krajními pásmy Broumovských stěn jsou na severovýchodě Javoří hory a na jihozápadě Jestřebí hory. Mezi nimi vystupuje horská podkova, která začíná právě Broumovskými stěnami. Ty se táhnou mezi pohraničním sedlem u Machovského kříže (620 m) na severovýchodě od Řeřišného, až k soutěsce Honů (589 m) a ze strany od Police nad Metují stoupají zvolna stráněmi, kdežto na straně broumovské prudce spadají do údolí řeky Stěnavy téměř kolmo. Jejich nejvyšším vrcholem je Božanovský špičák (773 m), ale turisticky nejvyhledávanější je Koruna (772 m) a Hvězda (674 m).

Za soutěskou Honů pokračuje podkova Bukovskými horami (Bukovská hora 637 m), dosahujícími až k pohraničnímu poklesu 550 m, kterou vede silnice ze Zdoňova do polského Mieroszówa.

Třetí částí podkovy jsou Chvalečské vrchy s nejvyšším bodem Přední Račí (710 m), dosahující do sklesliny u Zdoňova až k Radvanicím. Uprostřed podkovovitého oblouku vystupují v podobě ostrovů nad nižším okolím Adršpašské a Teplické skály - nejvyšší bod Čáp 785 m, Ostaš (700 m) a Klůček (603 m).

Kvádrové pískovce křídového¹⁾ věku tvoří u Adršpachu, Teplic nad Metují a na Hvězdě rozsáhlá skalní města a pokračují pak k jihovýchodu, kde vystupují táhlým hřbetem Boru jako dominanta Jiráskova kraje (nejvyšší bod 915 m je již v Polsku).

Obě krajní pásma Broumovského mezihoří, Javoří hory a Jestřebí hory, mají stejný směr (od severozápadu a jihovýchodu), ale rozdílnou výšku. První z nich dosahují Ruprechtickým Špičákem 880 m, druhé Žaltmanem 740 m. Z ostatních lokalit Jestřebích hor vyniká zkamenělý les karbonských²⁾ araukaritů³⁾ nad Radvanicemi a Blaník kraje Jiráskova - hora Turov (620 m) na jejich jihovýchodním výběžku u Rokytníka. Střední nadmořská výška celého kraje se pohybuje od 700 do 750 m, celková rozloha představuje asi 500 km² a zhruba celou třetinu pokrývají lesy. Západní okraj Jiráskova kraje patří k podhůří Krkonoš neboli Podkrkonoší.

Vodopisná síť Jiráskova kraje okouzlí stejnou rozmanitostí jako okolní kopce. Po hřebeni Bukovských hor a Broumovských stěn probíhá předěl mezi Baltickým a Severním mořem. Broumovský výběžek odvodňuje řeka Stěnava, odvádějící vodu do kladské Nisy a jejím prostřednictvím do moře Baltského. Hlavní řekou zbývající části Jiráskova kraje je Metuje, jejíž vody tečou do Labe a Labem do Severního moře. Systém přítoků Stěnavy je symetrický, protože z pravého i levého břehu řeka symetricky přijímá po šesti potocích. Naproti tomu Metuje přijímá až k Hronovu význačnější přítoky z břehu pravého, později z levého. K prvním patří především potok Dřevíč, k druhým Zdoňovský potok, Židovka neboli potok Machovský, Brlenka a Slánský potok, oba dva poslední přicházejí z Kladska.

Západní částí kraje, patřící k podkrkonošskému podhůří, protéká řeka Úpa. Její údolí je v úseku nad Českou Skalicí známé pod jménem Ratibořické nebo Babiččino údolí, které je nerozlučně spjato s dílem Boženy Němcové - Babička.

Metuje

- řeka dlouhá 79,2 km. Jako pramen se v současné době někdy uvádí Adršpašský potok ze Skalního města, jindy Zdoňovský potok. Představy o pramenech řeky Metuje lze bezpečně sledovat až od druhé poloviny 16. století. Přítokem Metuje je potok z Vlčí Rokle a z teplického Skalního města.

Minerální prameny:

- Hronovka, Regnerka - Hronov
- Ida, Hedva - Běloves

Geologické útvary kraje

Nejstaršími horninami Jiráskova kraje jsou krystalické břidlice (ruly, svory, fylity, křemence, zelené břidlice) a žulová tělesa Orlických hor. Kromě hlavního hřebene najdeme krystalické břidlice v okolí Nového Města nad Metují (novoměstské fylity) a na severozápadě v okolí Náchoda (Dobrošov). Občas vystupují v podobě drobných ostrůvků i v Ratibořickém údolí, poblíž Starého Bělidla.

Mezi obrovskými horstvy tehdejších Orlických hor, Krkonoš a polských Sovích hor a Kačavských hor se před 300 milióny let vytvořila mohutná vnitrohorská pánev, ve které se v karbonu ukládaly silné vrstvy slepenců, pískovců a jílovců. V té době docházelo také k sopečné činnosti, při níž vznikly porfyry a melafyry na Žacléřsku. Zároveň v této době vznikly také uhelné sloje Žacléřsko - Svatoňovické pánve, kde se dodnes nacházejí zkamenělé kmeny araukárií (araukarity v okolí Odolova, Radvanic, Hronova, Žďárek a u Jívky).

V pozdějším permu,⁴⁾ kdy nastalo v naší oblasti suché, bezdešťové a polopouštní období, vytvořily se červené pískovce a slepence v širokém okolí Náchoda, Hronova, Červeného Kostelce a Broumova. Z deskovitých vápenců na Broumovsku (Otovice, Olivětín) pocházejí některé otisky ještěrů, ryb a kapradinových rostlin. Tehdejší bohatá sopečná činnost na Broumovsku dala vznik vyvřelým kupám Javořích hor (porfyry a melafyry).

Trias⁵⁾ je obdobím, kdy se tu usadily bílé pískovce, které se dnes používají jako dekorační a obkladový kámen. Největší naleziště jsou v lomech u Červeného Kostelce (Žďár a polesí U devíti křížů).

Dalších několik desítek miliónů let byly severovýchodní Čechy oblastí s velkým rozrušováním a odnosem hornin. Teprve ve svrchní křídě⁶⁾ vniklo z dnešního Polska do našeho kraje moře, ve kterém se usadily silné vrstvy pískovců, slínovců a opuk, které dnes vyplňují polickou pánev, zbečnicko - hronovský příkop a rtyňsko - svatoňovickou kotlinu. Křídového stáří jsou také skalní města Adršpašsko - teplických skal, Ostaše, Broumovských stěn a pohraničního Boru. Hluboké soutěsky a podivuhodné skalní útvary vznikly dlouhodobým rušivým působením vody, větru a mrazu.

Po ústupu křídového moře nastalo v kraji opět období rozrušování a odnosu hornin, které trvalo celé třetihory. Nejmladšími usazeninami jsou zde sprašové hlíny (používané jako materiál k výrobě cihel) a hlavně pískoštěrkové terasy řek Úpy, Metuje, Labe a v jižní části řeky Stěnavy se svými přítoky na Broumovsku. Ze čtvrtohor pocházejí drobnější výskyty travertinů v Ratibořickém údolí i jinde.

Jak již bylo zmíněno, vznikla v našem kraji před mnoha a mnoha milióny let Žacléřsko - Svatoňovická uhelná pánev. Její součástí je i Jírova hora, kde začali v 19. století bratři Vincenc a Josef Havlovičtí prozkoumávat množství a kvalitu uhelných slojí. Zájem o hronovské uhlí začal již koncem 18. století, neboť roku 1799 zřídil náchodský zámek v Hronově úřad "šichtmistra" k průzkumu a vedení hornických prací od Maternice až po Žďárky. V následujících letech se v okolí Hronova vystřídala řada nadšenců, průzkumníků i těžařů, mezi kterými nelze přehlédnout právě bratry Regnery.

Vincenc Regner (1807 - 1855) navštívil v roce 1839 svého bratra Josefa, kterému právě v té době končil čtyřletý pronájem dolu Vilemína ve Žďárkách. Oba bratři se zájmem prostudovali terén od Bohdašína přes Jírovu horu a Fara dál ke Zličku. V roce 1849 začal Vincenc (po studiích dolování) dolovat na Hronovsku. V roce 1855 zaměstnával 20 - 25 havířů a těžil na pěti uhelných jamách⁶⁾ (ve Zbečníku - sv. Barbora, v Hronově - důl Všech svatých, na Farách - Ferdinand a Anna Savojská). Další pokus o těžbu na Jírově hoře skončil Vincencovou smrtí roku 1855. Jelikož mělo vytěžené uhlí špatnou kvalitu, v dalším dolování se nepokračovalo.

Nalezená ložiska nedala spát žacléřským akcionářům, kteří doly na Hronovsku odkoupili a pomocí moderní techniky chtěli získat další zdroje černého uhlí. Nejprve provedli několik průzkumných vrtů. "Na počátku roku 1898 dosahovala jáma hloubky 83 metrů a z ní - tři metry nad jejím dnem - se začal razit překop do nitra Jírovy hory směrem ke Dřevíči."⁷⁾ Z oboustranně ražených chodeb asi 200 m dlouhých bylo vytěženo jen 20q uhlí stejně špatného jako za dob Vincence Regnera.

Následovaly další průzkumy, ale žádná další uhelná sloj nalezena nebyla, a tak bylo roku 1898 dílo zataveno a rok po té zcela opuštěno. Podle tehdejších majitelů zmiňovaných pozemků se jámě říkalo Jiráskův důl. "Pod tímto názvem bylo opuštěné důlní dílo zaevidováno i do Závěrečné zprávy o ložisku (Východočeské uhelné doly 1996) a dnes už jen mohutná hlušinová halda dává tušit, s jakou nadějí a úsilím bylo koncem 19. století v Hronově hledáno a bez úspěchu těženo černé uhlí." ⁸⁾

Poznámky a prameny:

křída - nejmladší období druhohor
karbon - mladší útvar prvohor
araukarit - zkamenělý kus stromu
perm - nejmladší období prvohor
trias - nejstarší druhohorní útvar
Tyto informace jsem čerpala z diplomové práce: Ottová Hana: Fyzická geografie východní části okresu Náchod. [Diplomová práce] Hradec Králové 1967 - Univerzita Karlova, fakulta pedagogická v Hradci Králové.
Jirásek, V.: O Jiráskově dole pod Jírovou horou. In: U nás 1999, č. 1, s. 2.
tamtéž

Podnebí

Členitost krajiny, kterou probíhají horské hřebeny o výškových rozdílech od 300 do 800 m n.m., má za následek rozdílnost podnebí. Oblast od pohraničního pásma Javořích hor přibližně po rozhraní probíhající mezi Hronovem a Jestřebími horami k Turovu, patří mezi oblasti méně teplé a velmi vlhké. Průměrná roční teplota se v těchto místech pohybuje od 6 do 7 °C a roční srážky přesahují 750 mm. V oblasti skalních měst a na Broumovsku je to až 900 mm. O něco teplejší je broumovská kotlina, která je chráněna pásem Javořích hor a Broumovských stěn. Sníh zde leží průměrně 70-90 dní, z čehož mají nejvíce radost děti. Na horských hřebenech, hlavně pak na Žaltmanu, jsou velmi časté mlhy. Zmíněný okrsek postupně přechází do oblasti mírně teplé (jižní část Náchodska a dalších měst).

Rostlinstvo a živočišstvo

Rostlinstvo:

První svědky existence dávnověkých pralesů nacházíme v černém uhlí, které vzniklo z obrovitých přesliček, plavuní a kapradin. Veliká členitost terénu má za následek klimatické rozdíly a tím i nebývalou pestrost nejrůznějších rostlin. Celá oblast broumovského mezihoří a východní část Podkrkonoší patří do podoblasti sudetské horské květeny. Jižní nížinné oblasti Jiráskova kraje patří ke střednímu Polabí české květeny.

Ještě před zásahem člověka byla větší část oblasti porostlá mohutným pásem pohraničních buků, jedlí, borovic a smrků. V sutích se vyskytovaly lípy, kleny, jilmy a další. V jižní nížinaté oblasti a v broumovské kotlině přecházely pohraniční hvozdy do doubrav¹⁾ s dubem a habrem. Pískovcové skalní útvary pokrývaly bory s jedlí a smrkem v roklích. Nesprávným zásahem člověka se ale všechno změnilo.

Postupným osídlováním a kolonizací se projevila velká potřeba rozšířit zemědělskou půdu, a to na úkor lesa. Přitom ještě stoupala i spotřeba dříví, protože se dřevo stalo základní stavební surovinou. S ohledem na to, že lesy převážně spadaly do druhého obranného pásma, byly částečně před velkými těžbami uchráněny. Nejvzácnější zbytky původních porostů jsou dnes přírodními rezervacemi: Adršpašsko - teplické skály, Křížový vrch, Broumovské stěny, Hejda, Borek, Ostaš, Kočičí skály a Babiččino údolí.

Z botanického hlediska jsou zajímavé útvary skalních měst, protože tu je tzv. zvrat vegetačních pásem, který vznikl vlivem klimatických rozdílů hlubokých, úzkých skalních roklin a vrcholů skal. Zatímco na suchých a slunných vrcholcích roste borovice hercynská, vřes, borůvka a vzácný rojovník bahenní (Ledum palustre), na dně roklí se setkáváme s alpinskými druhy, jako violkou dvoukvětou, mléčivcem alpinským, věsenkou nachovou, podbělicí alpinskou, sedmikvítkem apod., ve stromovém patru můžeme vidět jedli a smrk. Ve zbytcích bukových lesíků najdeme dymnivku dutou, mařínku vonnou, lýkovec vonný, kyčelnici devítilistou a další. Vnitřek skalního masívu je na kvetoucí rostliny chudý, ale najde se tu množství nejrůznějších mechů, lišejníků, játrovek a jiných nekvetoucích rostlin. Na suchých plošinách pískovcových skal se tu a tam vyskytuje rojovník bahenní a občas i kvetoucí sedmíkvítek evropský. Zato na loukách, bažinách, stráních a lesních světlinách roste velké množství rostlin, které hýří krásou a barevností květů.

Jakmile roztaje poslední sníh, ba často i ve sněhu, zabělají se květy bledule jarní, které se místy vyskytují v takovém množství, že vytvářejí dojem čerstvě napadaného sněhu. Později se louky zbarví do zlatožluta květy obou prvosenek, jarní i vyšší. U potoků a potůčků se objevují nenápadné květy devětsilu lékařského. Na vlhkých loukách i bažinatých místech najdeme nejrůznější druhy vzácných vstavačů, rosnatky a na suchých stráních zavoní vemeník. Ve stínu stromů v hájích se setkáme s nádhernými květy lilie zlatohlavé, mléčivce alpinského, plicníku lékařského a některých hořců.

Toto je jen malá ukázka bohatosti a různotvárnosti zdejší květeny, kde se vedle sebe vyskytují druhy naprosto různých pásem.

Živočišstvo:

V dřívějších dobách obývali hluboké lesy a nepřístupná skalní města mnozí dravci, dnes ovšem již vyhubení. Byli

to medvědi, vlci, rysové a divoké kočky. Z menších dravců tu žije liška, jezevec, kuna skalní a lesní, tchoř, hranostaj, lasice, káně, jestřáb a krahulík.

Srnčího a zajíců je zde hodně, ale jeleni se vyskytují jen pokud sem přišli z Polska. Od roku 1945 se znovu v naší oblasti vyskytuje zvěř černá (divoké prase), která se do našich krajin vrátila v důsledku východních válečných front a zničením obor. Novou zvěří asi od 15. století je u nás bažant.

Z drobnějších zvířat tu žije ondatra, ježek, veverka. Zajímavé je černé ptactvo. Z dravců je to káně lesní, v zimě i káně rousné, jestřáb, krahulík a poštolka, dále výr, sova pálená, puštík a sýček. Poměrně málo se vyskytuje tetřev hlušec. Z ostatního ptactva je tu nejčastěji vrána šedá ("šedivka") a vrána černá, havran, sojka, straka, datel velký i malý, strakapůd, žlůva, holub hřivnáč, kachna divoká, křepelka, koroptev, kos, drozd, strnad, ledňáček a různé druhy sýkor.

Přírodní zvláštnosti

Přímo nad budovou hronovské elektrárny, několik kroků ve stráni, se nachází přírodní zajímavost. Je to araukarit, zkamenělý kmen stromu, připlavený sem před milióny let vodou. Postupně byl zakrýván pískem, který věky zpevnily. Z araukaritu je nyní vidět jen část.

Na některých místech se v nedalekých Broumovských stěnách objevují zajímavé pískovcové útvary, jako např. Hřiby, ležící na sever od Slavného. Nejromantičtější je Kovářova rokle, 60-110 m hluboká soutěska, místy jen 1 m široká.

Půdorys skal je poměrně jednoduchý. Napříč od severozápadu k jihovýchodu se táhne hluboká rokle, zvaná Vlčí. Na sever odtud se zvedá rozlehlá Bučina, která dělí dvě území zvláště bohatá seskupením skalních útvarů. Severozápadně leží tzv. Adršpašsko - Teplické skály.

Adršpašské skály:

- jde o skalní město z pískovcových kvádrů křídového útvaru, které spolu s Teplickými skalami tvoří rozsáhlou

plošinu rozloženou v oblouku mezi Teplicemi nad Metují, Dolním Adršpachem, Janovicemi a Studnicí. Obě skalní města mají rozlohu asi 16 km², plošina je dlouhá 7 km, široká asi 4 km. V roce 1933 byla část Adršpašsko - teplických skal prohlášena za přírodní rezervaci - nyní národní přírodní rezervace. Zatímco ve středověku a v době protireformace sloužily skály za úkryty, byly po požáru r. 1824 postupně zpřístupněny veřejnosti. Působením vody, slunce a vzduchu vznikly v pískovcovém masívu vysoké věže, sloupy, terasy, stěny, průchody a nejrůznější skalní útvary často fantastických podob, které při postupném pronikání a poznávání dostaly romantické názvy. Adršpašské skály jsou Vlčí roklí odděleny od Teplických skal. Ve skalním městě je mnoho charakteristických útvarů, z nichž Milenci, Starosta se Starostovou a Homole cukru patří k nejhezčím. Ve skalách jsou atraktivní horolezecké terény a naučná stezka.

Památné stromy v regionu:

dub letní - Roztoky
dub letní - Zlič
lípa srdčitá - Slatina nad Úpou
lípa srdčitá - Česká Čermná
lípa velkolistá - Borová
buk lesní - Slatina nad Úpou
jasan ztepilý - Borová
lípa velkolistá - Dlouhé v Orl. horách
lípa srdčitá - Česká Metuje
lípa srdčitá - Vernéřovice
lípa srdčitá - Horní Adršpach
lípa srdčitá - Suchý Důl
lípa srdčitá - Machov
lípa srdčitá - Krčín
lípa srdčitá - Velké Petrovice
lípa srdčitá - Žďár nad Metují
tis červený - Nové Město nad Metují
jasan ztepilý - Žabokrky
dub letní - Broumov
lípa srdčitá (2) - Krčín
lípa velkolistá - Vysokov
lípa srdčitá - Velké Poříčí
dub letní - Nové Město nad Metují

Poznámky a prameny:

Čapek, J.: O sobě. 1. vyd. Praha, Československý spisovatel 1958, s. 56-58.

Obsah

Poloha, znak a název města, přírodní podmínky

Poznámky a prameny:

Horopis a vodopis

Metuje

Minerální prameny:

Geologické útvary kraje

Poznámky a prameny:

Podnebí

Rostlinstvo a živočišstvo

Rostlinstvo:

Živočišstvo:

Přírodní zvláštnosti

Adršpašské skály:

Památné stromy v regionu:

Poznámky a prameny:

Návrat na domovskou stránku