Domek Boženy Němcové
|
Naproti faře byl domek, který se ode všech ostatních lišil čistou úpravou. Celé průčelí bylo bílé jako sníh: u oken byly letní zelené okenice, hlavní dveře a vedle nich jedny od polovice se skleněnými okny byly hnědé. Za sklem těch dveří bylo viděti rozličné věci: kalouny, vřetena, trubku malovanou, dýmky, fíky, míče, strakaté harasky, slovem věci, které svědčiti měly, že tam bydlí kupec. Pak se vyznamenával ještě zídkou, která celou šířkou domku zděna byla a bílými dlaždicemi pokladena. Vybíhala skoro půl sáhu do silnice a ze stran vedly na ni dva stupně. Do toho domku, když jsem se po městě ohlédla, vešla jsem. Božena Němcová: Chudí lidé |
Novomanželé Josef a Barbora Němcovi tvořili nerovný pár. Charakter obou vystihl v ilustraci
pro Jiráskovu kroniku U nás Adolf Kašpar. Klasicky pravidelná jemná tvář, nečekaně vážné
zelené oči pod vyklenutým křídlem černého obočí, hladce sčesané černé vlasy rozdělené
pěšinkou nad bělostným čelem, štíhlá urostlá postava a upřímný, trochu posmutnělý úsměv
sedmnáctileté paní dávají tušit její budoucí osud po boku téměř dvakrát staršího vysokého,
strohého muže v uniformě respicienta finanční stráže.
Po sňatku 12. září 1837 v České Skalici si manželé Němcovi najali v Červeném Kostelci v ulici naproti faře nedaleko náměstí zařízený pokoj s prostornou předsíní v podkroví domku kupce Augustina Hůlka. Za pěkný pokoj nežádali vysoký nájem, jen šedesát zlatých ročně, ale rozhodující asi bylo, že hned v sousedním domě čp. 139, který patřil faktoru Burešovi, měl Josef Němec svou kancelář.
Respicient Josef Němec byl roku 1836 jmenován v Kostelci velitlem nově zřízené c. k.
důchodkové celní stanice a jeho povinností bylo s pomocníkem stíhat pašeráky. Na Kostelecku
bylo tenkrát velice chudo. Lidé se věnovali přádlu a domáckému tkalcování, měli malá
políčka, ale úmorná práce od slunka do slunka nevydala ani na nejnutnější obživu. Aby se
uživili, pomáhali si pašováním. V sousedním Slezsku kupovali bavlnu, sůl, tabák a koření,
zboží přenášeli přes hranice a zde ho levněji, protože nebylo procleno, prodávali. Josef
Němec plnil důsledně povinnosti rakouského podúředníka, pronásledoval pašeráky, vybíral
clo a poplatky, a není proto divu, že nebyl na rozdíl od své mladé ženy u lidí oblíben.
Důkazem jeho neobliby je záznam v červenokostelecké Farní pamětní knize zapsaný při
příležitosti slavnostní iluminace na počest korunovace Ferdinanda Dobrotivého:
"Při této slavnosti stalo se, že c. k. respicientovi Josefu Němcovi, který jako
státní služebník dobrým příkladem předcházeti měl, ale příbytku svého neosvětlil, okna
byla kamením vytlučena."
Božena Němcová psala své vzpomínky na kostelecký pobyt - povídku Chudí lidé - pro katolický
kalendář Posel z Prahy na rok 1857. Ani dvacet let těžkých životních zkušeností
nesetřelo z povídky svěžest spisovatelčina okouzlení z prvních samostatných kroků do
života. V povídce ožívají milí sousedé, s nimiž se před lety v Kostelci setkala. Přišla
mezi ně z rodiny panských sloužících, z prostředí závislého na vůli majitelky panství
vévodkyně Kateřiny Zaháňské, a octla se náhle mezi lidmi, kteří museli hájit živobytí
vlastním podnikáním. Jako žena finančního respicienta nepřicházela přímo do styku s
chudinou, ale spíš se střední vrstvou a venkovskou inteligencí. Družnou srdečností a
upřímnou laskavostí si v novém prostředí získala náklonnost a lásku starých i mladých,
zámožných i chudých, vzdělaných i prostých. Jen jedno místo zůstalo žalostně prázdné,
místo po jejím boku. Jméno Josefa Němce v povídce ani jednou nevyslovila.
Povídka Chudí lidé není jen idylickým obrázkem života podkrkonošského městečka třicátých
let 19. století, inspirovaným výhradně milými vzpomínkami. Božena Němcová své sousedy,
prosté hrdiny povídky idealizuje, jejich vlastnosti obrací na dobrou stránku, ale její
umění, vycházející z osobního prožitku, překvapuje realizmem ve výrazném zachycení
charakteristických vztahů mezi jednotlivými vrstami kosteleckých obyvatel v době, kdy
feudální řád již ustupoval nově se rodící měšťanské společnosti. Maloměstské sousedské
vztahy, jak je uchovávala kupecká rodina Hůlkových, byly již za pobytu Boženy Němcové v
Kostelci anachronismem; postupně se měnily v nadřazené, výlučné postavení podnikavějších
a zámožnějších obchodníků, jak tomu bylo v případě Františka Vacka, souseda Hůlkových. V
povídce o něm pan domácí Hloušek (kupec Hůlek) říká: "... on dělá ovšem většího
pána, ale co z toho? Má také větší krám a více v něm, ale mnoho na kredit, a toho já se
bojím. Já raději z ručky do ručky. Ovšem to nemůže při větším obchodu být, a jen při
takovém jako u mne. Já prodávám pomalu, ale mám odbyt vždy a nikdy se mi nic nezkazí,
protože už vím, co čas od času spotřebuju. Já nic neberu, o čem vím, že bych neodbyl, a
tak mi to chodí. Soused má všeličeho, má v tom ale také mnoho pěněz, a má i dluhy.
Ostatně nejsou nehospodáři. On své věci rozumí; ale jest tu kolik dětí, - chce z nich
míti lidi študýrované, a k tomu mnoho peněz potřebí. Proto mu přeju, aby hodně prodával,
třebas ke mně méně chodili; já toho věru tolik nepotřebuju jako on."
S rozvojem buržoazní společnosti se rodil nový vztah k lidu. Začalo se s ním počítat jako s nejpočetnější složkou národa. Nový názor na lid, inspirovaný nutností zabezpečit větší výrobu, než byla schopna zajistit společnost předcházející, přinášel v počátcích větší péči o vzdělání a hmotné zabezpečení lidových vrstev, zájem o národní jazyk a kulturu. Nositeli těchto myšlenek se stali venkovští národní buditelé, učitelé a pokrokoví kněží. Také s nimi se setkala Božena Němcová v Kostelci poprvé.
Je podivuhodné, jak podrobně si spisovatelka pamatuje na bílý domek se zelenými okenicemi
v ulici naproti faře, na krám plný zboží, kde "nad kupeckým stolem vznášely se
dvě mořské panny s červenými lícemi a žlutými vlasy; spodní díl těla rybí byl zamodralý
a visely na něm kolikeré vážky, kornouty, kalouny, svíčky, bubínky a bůh zná co všecko".
Vzpomíná na sklep, letní kuchyni za krámem, na "menší pokojíček, co patří jako
k bytu", na veliká kachlová kamna v něm, "za nimiž byla pec, na niž
se lezlo po stupínkách z lavice, kterouž byla kamna ohražena". Světnici domácích
popisuje po letech, jako by ji viděla před sebou, ani několik kousků vzácného nábytku
zakoupeného v dražbě Machova domu neušlo pozornosti mladé paní a paměti pozdější spisovatelky.
Uvádí, že do podkroví vedlo jen "dvanácte stupňů, jež se odpola trochu točily.
Nahoře byla pěkná síňka s dvěma oknama, z nichž se přehlídla celá zahrádka, za ní
městský hřbitov, pak pole, les a vršky. Síň ta byla tak čistá a světlá, že se mohla
upotřebiti i za letní pokoj." Pokoj, který si Němcovi pronajali, "byl
dopředu, vlastně ve štítu. Byl též vybílen jako křída; podlaha též tak bílá. Z oken vidělo
se do farské zahrady, když se zahnul vpravo, na celé náměstí i předměstí, na rybník a
za rybníkem na borový lesík, a když vlevo, na zbořený dům, na rychtářův dvorec, na
kovárnu proti němu, na faru a jiná stavení."
V Kostelci Božena Němcová poprvé pocítila, že bude matkou. Snad proto se v povídce tak
vážně zamýšlí nad paní Hlouškovou, ženou, které bylo odepřeno mateřství. Domácí v povídce
se starají o dvě děti, chlapce a Franclu, děvče jak "řebíčkový karafiátek".
Paní Hloušková vypráví, jak ji přijala za vlastní: "Když se narodila tuta naše
Francla, já si pro ni došla ... Myslila jsem: když s ní něco zkusíš, budeš ji mít tím
radší, a proto mi pánbůh hodně mnoho trápení s ní seslal. Byla často a těžce nemocna.
Ale ať mi nikdo neřekne, že nemůže mít matka dítě ráda, když ho nezrodila."
Paní Hloušková, sympatická matka dvou dětí, je oslavou bezdětných žen, které dovedou
mateřsky milovat cizí dítě a v této lásce najít smysl života, klid a štěstí. Božena
Němcová v tomto případě trochu pozměnila skutečnost. Je pravda, že Franclu - Františku
Hůlkovou přijali "protifarní" Hůlkovi za vlastní. Nebyla však dcerou sestry
paní domácí, jak se v povídce vypráví, ale bratra pana domácího, rolníka Petra Hůlka z
Olešnice. Když ho zabil blesk, vzali ji strýc a teta v Kostelci k sobě a u nich prožila
šťastné dětství a mládí. Zdědila jejich majetek a ve zděděném domě si později její muž
Jan Wolf, první poštmistr v Kostelci, zavedl poštovní úřad. O tom, že by se Hůlkovi
starali mimo Franclu ještě o chlapce, není nic známo.
Významné místo v povídce Chudí lidé věnovala Božena Němcová představitelům místní
inteligence, panu učiteli a faráři. V postavě všemi váženého kosteleckého faráře, člověka
s ušlechtilými zájmy o hudbu a přírodu, usilujícího o hospodářské povznesení a zlepšení
života přadláků, tkalců, barvířů a jejich rodin, zobrazila Božena Němcová vlastnosti
pokrokových kněží, s nimiž se v Kostelci setkala nebo o nichž slyšela vyprávět. Lidumila
a národního buditele, hospodářského obroditele Náchodska P. Josefa Regnera-Havlovického,
zde nezastala. Pobýval v Kostelci jedenáct let před jejím příchodem, když od prosince
1825 do konce května 1826 zastupoval nemocného faráře Josefa Ungra, o němž se v povídce
vypráví, že roku 1831 zažehnával požár. O Josefu Regnerovi a jeho záslužné osvětové práci
ji informoval v dopisech P. Jan Karel Rojek, farář z Nového Města nad Metují.
Pobytem v Kostelci končí šťastné mládí Barunky Panklové - Boženy Němcové. Od kraje svého
dětství a mládí se nikdy zcela neodpoutala. Od počátku až do konce své literární tvorby,
od prvních pověstí až po poslední, nedopsanou povídku, stále se k němu vracela a formovala
jeho skutečnou tvář ve vyšší, nepomíjivou podobu uměleckého díla. Čerpala z něho sílu a
útěchu a věnovala mu nejlepší ze svých povídek. Jeho dobré lidi povýšila v Babičce,
Chudých lidech, Dobrém člověku a Panu učiteli na typ českého charakteru.
